Relativistická filozofie

O emocích

Nemůže být pochyb o tom, že poznávání a prožívání obsahu snění během spánku je podmíněno psychofyziologickým stavem snícího a zároveň je v takovém vzájemném vztahu, že lze hovořit o identitě. Závěry kvantové fyziky sice dokazují, že o stavu věcí nelze hovořit bez zahrnutí stavu pozorovatele jako určujícího faktoru pro výsledek pozorování, avšak stále nejsou schopny do podmínek pozorování zahrnout psychofyziologický stav pozorovatele, resp. emocionální složku obecného pole produkovaného vědomím, jež je zdrojem veškerého dění. 

Náš svět nelze identifikovat jako objektivní realitu v podobě hmoty měnící se v čase a prostoru, nýbrž jako subjektivně utvářenou myšlenku či emoci, která je uvědomována (poznávána a prožívána) kvůli možnostem já nutně v hmotně-časoprostorové dimenzi. V důsledku toho je celá hvězdná obloha shledávána jako dílo mysli, jejímž úkolem bylo dosáhnout právě tohoto poznání. Neoprostíme-li se však od dogmatismu v poznávání a neurotismu v prožívání, nelze kýženého stavu docílit, neboť v takovém případě je naše mysl strhávána závislostí na objektech tohoto světa.  

Analogie života a snu jakožto základní paradigma bytí, princip odrazu možností (svět vypadá tak, jak nám naše poznávací možnosti dovolí) a princip vkladu emocí (svět vypadá tak, jak jej emocionálně prožíváme) slouží k odhalení subjektivní podstaty poznávané a prožívané hmotně-časoprostorové reality. Předmětem našeho poznávání a prožívání tedy nejsou vnější vjemy, nýbrž v konečném důsledku pouze vjemy vnitřní, a proto nemá smysl hledat skutečnou podobu toho, co je kódováno do formy nervových impulzů a následně v mozku dekódováno, neboť nic takového objektivně neexistuje.

Vědomím utvářená realita je jedinou skutečností, bytím. Každému bytí (vědomí) náleží určité způsoby sebeuvědomění, v případě člověka se jedná o poznávání a prožívání. Poznávání a prožívání představují základní projevy bytí a zároveň způsoby (prostředky) sebeuvědomění, jež jsou kanonicky spřažené (odvozené od téhož základu – proměny absolutna) a zároveň jsou v komplementárním vztahu; v tomto smyslu se jedná o různé ekvivalentní projevy téhož. Poznávání spolu s prožíváním koexistují v absolutnu v neprojevené podobě, tedy ač to jsou z pohledu člověka faktické atributy, z pohledu absolutna se jedná o tutéž neprojevenou entitu.  

Poznávání bezprostředně souvisí s nevědomostí, prožívání zas se strastí – vadné prožívání se projevuje strastí, chybné poznávání nevědomostí. Strast a nevědomost přitom představují různé míry výskytu téhož – nedostatku plynoucího z proměny (neúplnosti) absolutna. Pojmy štěstí či poznání jsou tedy pojmy zavádějícími, jejich podstatou je jen menší míra strasti či nevědomosti. V extrému může dojít až ke stavu nulové míry strasti a nevědomosti – tento stav provází zpětnou proměnu vědomí já v absolutno a je uvědomován nemizícím pocitem maximálního štěstí a poznání.  

Smyslem života je naplnění podmínek pro dosažení vnitřního prožitku absolutna jakožto vstupní brány pro návrat já k absolutnu, tj. pro opačnou přeměnu, než jakou byla proměna absolutna v subjekt a objekt. Tyto podmínky jsou dány minimalizací entropie poznávání a prožívání, jež umožňuje dosáhnout kýženého prožitku – mystického dotyku absolutna prostřednictvím transcendentního intuitivního vhledu.

Podmínkou pro dosažení uvedeného cíle je minimalizace entropie způsobů sebeuvědomění – poznávání a prožívání. Usilování o maximální organizaci poznatků o podstatě reality vede k relativizaci příčin strasti, což umožňuje oprostit se od břemene lpění na věcech a jevech skutečnosti (sebe samého nevyjímaje), tedy v konečném důsledku minimalizovat entropii nejen poznávání, ale i prožívání. Obdobně usilování o maximální organizaci způsobu prožívání nastoluje vnitřní klid, jenž umožňuje rozpoznat dogmata a oprostit se od jejich břemene, tedy minimalizovat entropii nejen prožívání, ale i poznávání.

Minimalizace entropie poznávání a prožívání je podmínkou nutnou pro umožnění dosažení cíle – vnitřního prožitku absolutna, jenž je naplněním smyslu života. Abychom dosáhli tohoto mystického stavu, není zhola důležité, co poznáváme, nýbrž jak to poznáváme (zda se při poznávání dokážeme oprostit od maladaptace spočívající v dogmatismu, jenž vede ke „zvládání“ situace za cenu blokace možnosti přijetí jiného názoru); zároveň též není důležité, co prožíváme, nýbrž jak to prožíváme (zda se při prožívání dokážeme oprostit od maladaptace spočívající v neurotismu, jenž vede ke „zvládání“ situace za cenu vzniku psychické zátěže). 

Bez vystoupení z bludného kruhu nevědomosti a vášně člověk poznává a prožívá non já jako objektivně existující, v opačném případě dochází k možnosti poznání podstaty bytí. Absence takového poznání je zdrojem psychických životních strastí, neboť tehdy je okolí přisuzována (vklad představ, resp. emocí) svobodná vůle a bývají mu podsouvány „zlé“ úmysly. Až s nabytím poznání podstaty této skutečnosti (světa) a jejího významu pro naplnění smyslu bytí nepřátelskost non já mizí a dochází k intelektuálnímu i emocionálnímu klidu. 

Za tímto účelem je třeba absolvovat cestu vystoupení z bludného kruhu nevědomosti a cestu vystoupení z bludného kruhu vášně. Cílem těchto cest je dosažení stavu, v němž může dojít k vnitřnímu prožití absolutna, a to nejen v důsledku racionálních úvah, ale zejména prostřednictvím mystiky (intuitivním poznáním, resp. transcendentním vhledem prožitá identita vědomí já a vědomí absolutna). 

Vlastní realizaci cest vedoucích k vystoupení z bludného kruhu nevědomosti a vášně je třeba provést postupným prolínáním obou uvedených cest. Důsledkem vystoupení z bludného kruhu vášně je nabytí vědomí, které již není strháváno emocionální závislostí na věcech a jevech tohoto světa. Důsledkem vystoupení z bludného kruhu nevědomosti je zas dosažení vědomí, jež poznalo účel tohoto světa v podobě prostředku sebepoznání, které umožní procitnout zpět do stavu, jenž předcházel tomuto světu. 

Relativistická filozofie neuvažuje jiné kritérium pro posuzování správnosti konání než individuální svědomí, a to kvůli své primární tezi: realita je absolutně vztažena k poznávajícímu a prožívajícímu já. Vliv na to nemá ani skutečnost, že s vývojem poznávání a prožívání hlas svědomí může doznat změn (co dříve bylo v rozporu či v souladu s naším svědomím, může být později chápáno opačně). Je-li smyslem života nabytí vnitřního prožitku absolutna, jehož dosažení je možné za předpokladu maximální organizace (minimální entropie) poznávání a prožívání, pak mravnost je znalost zrcadlící se v individuálním svědomí a spíše než správnost konání je podstatná jeho relevantnost ve vztahu k dosažení cíle. 

Podstatou teorie morálky (etiky) nejsou a nemohou být dogmaticky stanovená pravidla konání, ale aktuální stav poznání vlastního svědomí – morálka je tedy autonomní, nikoli heteronomní. S ohledem na iluzorní podstatu světa nespočívá problém špatných skutků (skutků v rozporu s vlastním svědomím) ve skutcích jako takových, nýbrž v zátěži svědomí, která strhává do bludného kruhu vášní, což brání dosažení stavu vnitřního prožití absolutna. Kromě této zátěže nemají skutky provázející náš „reálný“ život jakýkoli význam, nepočítáme-li ovšem ty skutky, které jsou vedeny za účelem nabytí poznání, jež odůvodňuje uvedený závěr.

Vědoucímu jsou skutky lhostejné, neboť poznal, že skutky, které patří do světa jevů, nejsou skutečné skutky. Problém špatných skutků tak nespočívá ve skutcích jako takových, nýbrž v zátěži svědomí, jež neumožňuje soustředit se na dosažení kýženého cíle. Stejně tak i ve snění během spánku je ve vztahu k probuzení lhostejné, čeho jsme se v iluzorním snu „dopustili“, avšak je to podstatné z důvodu omezení možnosti nabytí poznání během spánku, že se jedná o pouhý sen (strženi dějem snu umocněným výčitkami svědomí spíme o to tvrději). 

Určujícím kritériem je přitom minimalizace strasti jedince, což zahrnuje i hřejivý pocit z „nezištné“ pomoci druhým v důsledku dosažené znalosti. Bylo by však pokrytecké odsuzovat ryzí hédonismus, jak jej uváděl Locke: „Dobré je vše, co vytváří slast; zlé je vše, co vytváří strast. Věci máme za dobré, pokud zvyšují slast, a za zlé, pokud způsobují strast.“ Člověk totiž z podstaty bytí myslí jen na sebe sama, v sokratovském smyslu na to, jak se má zachovat v tomto strastiplném světě. 

Již Prótagoras pokládal za přirozené, že se člověk řídí svým vlastním prospěchem – čím jiným? Jak otevřeně dokázal říct to, co každý ví, třebaže to mnohdy pod rouškou falešných morálních hodnot pokrytecky zastírá. Dosažení moudrosti, jež dovede člověka k potřebě konat ve prospěch druhých, je pouze a právě vlastním prospěchem, nikoli prázdným dogmatem či projevem slaboduché přetvářky. 

Křesťanskou morálkou je sice hlásáno jako východisko etiky blaho bližního svého, avšak rozpor s předchozím konstatováním existuje pouze do té doby, než z uvedeného východiska strháme faleš a v záslužné činnosti pro druhé shledáme projev naší vlastní potřeby cítit se dobře. Pokud se věnujeme službě jiným nad rámec svých povinností, pak (ač se většinou nepochybně jedná o záslužnou činnost) ve své podstatě pouze využíváme jiných lidí k posílení sebe samého. 

Západní teologie je třeba reformovat. V reformovaném náboženství není třeba božích přikázání, neboť není hříchu, není-li přestupku vůči vlastnímu svědomí. Biblické přikázání milovat svého bližního jako sebe samého nemá v upanišadách nádech direktivy (zde není třeba přikazovat to, co je závěrem vnitřního poznání), neboť má svůj základ v upanišadové ontologii. Bližní je vlastní já, protože oba v jádru tvoří átman. Je to jen pouhá iluze, co nás svádí k tomu, abychom považovali vlastní já za odlišné od jiného a domnívali se, že jiné já ohrožuje vlastní já. 

Bytí v lidských podmínkách nutně provází strast a nevědomost, neboť se vznikem světa se ztrácí jednota já a absolutna, jež tento svět předcházela. Úsilí o odstranění strasti a nevědomosti je hybnou silou vedoucí k zastavení emanace a nabytí původní jednoty v absolutnu. Strast spolu s nevědomostí přitom představují části chybějící do úplnosti jednoty já a absolutna; v určitých obměnách (dány způsoby sebeuvědomění) se projevují ve všech formách existence já a non já, neboť tehdy se vždy jedná o neúplnost. 

V případě člověka je nevědomost odrazem nedostatku (neúplnosti) v rovině poznávání a strast je odrazem nedostatku (neúplnosti) v rovině prožívání – tedy neúplnost ve dvou základních rovinách sebeuvědomování v rámci lidského bytí. U jiných způsobů bytí (existují-li) mohou být tyto roviny zcela odlišné povahy, ale ve vztahu k neúplnosti jednoty já a absolutna principiálně odpovídají lidskému poznávání a prožívání, nevědomosti a strasti. 

Vrcholem cest vedoucích k úniku z nevědomosti a strasti je filozofie. Jejím prostřednictvím lze minimalizovat entropii poznávání a prožívání, čímž realita dostává novou podobu – její nepřátelskost mizí, stává se námi; strast se zmírňuje, neboť do úplnosti původní jednoty já a absolutna chybí méně. Štěstí tedy není věcí o sobě, nýbrž pouze menší mírou strasti; obdobně i poznání je jen zmírněním nevědomosti. Zánik strasti a nevědomosti při splynutí já s absolutnem (dosažení úplnosti původní jednoty) je tak provázen nemizejícím zážitkem maximálního štěstí a poznání. Jedná se o neutuchající pocit blaženosti, ohromující a fascinující událost (mysterium tremendum et fascinans). Za účelem nabytí tohoto stavu prochází vědomí vývojem od závislého přes uvědomělé až k vědomí sebeuvědomělému.   

Zatímco závislé vědomí nechápe jednotu já a non já, považuje vnější svět za cosi, s čím má soupeřit, a proto je strháváno porážkami či vítězstvími, pohybujíc se přitom v úvahách směrem k minulosti či budoucnosti, uvědomělé vědomí oproti tomu již žije přítomností, v níž si uvědomuje nesprávnost domněnky závislého vědomí, že vnější dění je nezávislé na dění vnitřním, a byť si je vědomo porážek i vítězství, nestávají se již určujícími faktory pro stav vnitřní vyrovnanosti. Sebeuvědomělé vědomí pak s ohledem na znalost, že vše je vědomí samo, respektive jeho produkt, přestává být strháváno tokem času i událostmi tohoto iluzorního světa. Teprve v sebeuvědomění dosahuje vědomí bodu obratu, od něhož kráčí ze smyslového světa zdání k tomu, co skutečně je.